Doba pokročila a křížové výpravy už tak nějak nejsou v kurzu. To však nemění nic na tom, že by zbraně, které se v dávných dobách středověku používaly, ztratily na zájmu či atraktivitě. Naopak. Dalo by se říct, že v 21. století zažívají své znovuzrození na mnoha různých historických akcích, ale i v soukromých sbírkách mnoha nadšenců. Ty hlavní z nich si dnes přiblížíme v malém ohlédnutí.
Luk
V boji se používaly luky prakticky už od starověku a to na všech kontinentech. Jako výroba posloužilo ve většině případů jasanové, akátové, ale především tisové dřevo. Existuje ho několik druhů: „jednoduchý“ luk je nejběžnější, ten se ještě rozděluje na dlouhé a krátké poddruhy. Další je „dlouhý“ luk zvaný též longbow, který svou délkou dosahoval velikosti lidské postavy a v nejedné válce dokázal rozhodnout boj – Jan Lucemburský by mohl vyprávět. Třetí variantou je tzv. recurve typ se zahnutými konci ramen luku pro zlepšení efektivity nátahu. Moderní kladkový luk se používá spíš na sportovní lukostřelbu, ale i pro lov zvířat. Nejdelší zaznamenaný dostřel z luku činil cca 430 m, nicméně běžně se luk v boji používal na vzdálenost zhruba 200 m a méně.
Kuše
Zastarale také „lučiště“ nebo samostříl má své kořeny taktéž ve starověku, údajně se už vyskytovala v 5. stol. př. n. l. v Číně. Oproti luku umožňuje tětivu napínat s větší silou, k čemuž se občas používají i nápomocná zařízení jako páky a navijáky. Nevýhodou oproti luku je pak její hmotnost a zdlouhavější nabíjení. Dělí se na kuše pistolové, reflexní (tradiční podoba) a kladkové (moderní). Střela, tedy šipka, je samozřejmě kratší než šíp u luku a dostřel může mít až 180 m. Její oblíbenost byla nejrozsáhlejší ve středověku, kdy jako jediná zbraň společně s lukem dokázala na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji a výcvik pro práci s ní byl také o poznání lehčí než u lučištníka.
Řemdih
Jeho oblíbenost byla v našich zemích nejvíc rozšířená hlavně v 15. století za husitů, kteří jej aktivně používali. A jak vlastně vypadá? Jde o ostnatou kovovou kouli (těch může být na jednom řetězu i víc) připevněnou k dřevěné násadě až jeden metr dlouhým řetězem. Jeho výhoda v boji spočívala v tom, že bylo obtížné ho blokovat štítem a na rozdíl od meče se síla nárazu nepřenášela do rukojeti. Zároveň pokud byl řemdih v pohybu (roztočený nebo v rozmachu), poskytoval svému majiteli i jistou ochranu. Nicméně i toto bylo kontraproduktivní, neboť pro rozmach potřeboval dostatek prostoru a to v bitvách nebylo pravidlem. Nevýhody se pak samy nabízí – hrozilo, že zasáhnete své spolubojovníky na rozdíl od nepřítele a ovládání tím pádem bylo těžší než u jiných pevných zbraní.
Palcát
Největší slávu u nás zažil v podobných časech jako řemdih a to za období husitských válek. Třeba vzpomenout, že vojevůdce Jan Žižka z Trocnova je na mnoha výjevech vyobrazován právě s palcátem v ruce. Jde o údernou ruční zbraň (a variantu kyje), která patřila do ruky především členům středověkého jezdectva a používala se tak až do 17. století. Sloužila k drcení plátů nepřítelova brnění a efektivní byla i při úderu na kroužkovou zbroj – způsobovala časté zlomeniny a zhmožděniny. Její oblíbenost ale sahá i za naše hranice, velmi si této zbraně vážili kozáci, kde byl řemdih symbolem moci, nebo Osmané.
Meč
Nejznámější zbraň světa, která utvářela dějiny, podobně jako luk, už od starověku, a teprve v průběhu novověku začala být vytlačována modernějšími palnými zbraněmi. Vyrábí se nejčastěji z kovů a jejich slitin (železo, ocel, bronz). Skládá se z jílce, křížové záštity a čepele, která bývá zpravidla přímá a dvojbřitá, tedy broušená po obou stranách a zakončená hrotem s rozpětím až 1,5 m. Podle meče se dříve dalo snadno poznat společenské postavení – vlastnictví této prestižní zbraně znamenalo, že její vlastník je z urozeného stavu rytířského a velmi pravděpodobně má určitý majetek. Uvědomili jste si například, že ryze středověký meč má vlastně tvar kříže, na kterém byl ukřižován Kristus? Meč byl samozřejmě používán už daleko dřív snad všemi etniky tehdejšího světa a prošel mnoha obměnami a úpravami. V dnešní době je meč používán především na historických akcích či tzv. larpech. Ani postupný ústup do historického pozadí mu však ani dnes neubírá na výjimečnosti a udržuje si svou symbolickou, ceremoniální i rituální funkci.