Zbraně, Strana 2

Přebíjení střeliva můžeme definovat jako výrobu ostré munice z použitých nebo nových nábojnic. Aby však výroba byla úspěšná a nezvrtla se, musí být především bezpečná. Proto je třeba dodržovat řadu bezpečnostních pravidel, aby se ani jeden jediný námi vyrobený náboj nestal nevítaným překvapením. Pojďme si také stručně představit, k čemu je přebíjení vlastně dobré.

Bezpečně přebitý a vyrobený náboj vypadá tak, že je k nerozeznání od továrního, ba co víc, v lecčem ho může i snadno předčit. Takového výsledku docílíme jen výběrem kvalitních komponentů, zpracování na odpovídajícím zařízení a za pomoci šikovných rukou.

Proč vlastně vůbec přebíjet

Jeden ze základních důvodů je, že přebíjené střelivo je levnější. Přes počáteční investici do zařízení sloužícímu k přebíjení bude mít tato koupě pozitivní vliv na konečnou cenu námi vyrobeného náboje a dočkáme se tak vítané nezanedbatelné úspory. Čím dražší tovární náboj koupíme, tím víckrát ho pak můžeme opakovaně zužitkovat. Pravdou je, že pokud střílíme určitými speciálními rážemi, je přebíjení v podstatě jedinou šancí, jak si zastřílet a nepřijít přitom totálně na mizinu. Dalšími důvody jsou přesnost a výsledná síla nebo naopak slabost naplnění náboje a samotného výstřelu – jednoduše si náboje naplníme přesně tak, jak potřebujeme a jak už víme, že nám to vyhovuje.

Jak vůbec začít přebíjet

Nejdříve je třeba začít takzvanou vibrační pračkou na nábojnice, která nábojnice očistí, aby byly připraveny na následné přebíjení. Jako čistící prvek slouží speciální suchá směs, do které se nábojnice nasypou. Následuje přebíjecí lis, snad nejdůležitější součást procesu – ten kupujeme podle druhu a množství přebíjení, které hodláme aplikovat (pistolové střelivo, puškové, kombinace střeliv apod.). Při investici do lisu si zpočátku možná sáhneme hlouběji do peněženky, ale z dlouhodobého hlediska se to dozajista vyplatí, pokud jsme pravidelnými a aktivními střelci. Další částí je sám střelný prach. Netřeba snad říkat, že prach sám o sobě je zdraví škodící a proto je třeba s ním zacházet velmi opatrně. Například přebytek prachu může mít za následek destrukci zbraně nebo zranění střelce i jeho okolí. Máte pak na výběr z prachů rychlých a pomalých a také těch, co zbraň znečistí nebo nechají čistou.

Další položkou jsou zápalky – nejčastěji se přebíjí typ Boxer. Vždy musíme mít na paměti, že jedna ráže se přebíjí jednou velikostí zápalky. Poslední položkou na seznamu přebíjení je střela. Doporučujeme odlévané olověné bez pláště (a určitě ne lakované), které si můžete sami vyrobit, nebo kupované, ale musíme počítat s tím, že kupovaná střela může mít nepříznivý vliv na přesnost.

Kde se naučit přebíjet

Praxe chce čas, ale pokud stojíte o cenné rady, stačí se zeptat na tematických webech, kde často probíhají workshopy, stejně tak i na mnoha střelnicích. Existuje i spousta kvalitních kurzů, kde se pod dozorem zkušených střelců naučíte i víc, než je klasický základ přebíjení – například body základní bezpečnosti při přebíjení, přehled a výběr lisů, vhodné přebíjecí matrice, rozbor daných komponentů, soupiska základních chyb a možných závad, sestavení náboje a další.

Mezi všemi poloautomatickými zbraněmi byste těžko hledali ikoničtější bouchačku, než je právě Desert Eagle izraelské výroby. Vzhledem ke specifikacím, které si podrobně rozebereme níže, můžeme bez nadsázky říct, že se dozajista jedná o nezpochybnitelnou královnu krátkých palných zbraní.

Desert Eagle se vyrábí hned v několika variantách. Nejběžnější ráže je .357, .41, .44, .440 Corbon a .50 Action Express, která je z nich zároveň nejvýkonnější. Jednotlivé modely se liší i délkou hlavně – ta může mít od 15 do 25 centimetrů. Na běžné nošení není nejvhodnější a to především pro svou neskladnost a váhu, jelikož mívá často přes dva kilogramy. Nicméně i přes tyto zdánlivé nedostatky se jedná pořád o velmi oblíbenou zbraň pro sportovní i civilně-ochranné účely. Výjimku netvoří ani fakt, že zbraň je používána také při lovu velké a odolné zvěře.

Trocha historie nikoho nezabije

První „pouštní orel“ roztáhl křídla poprvé v roce 1981 a to díky dvouleté kooperaci dvou firem – Magnum Research Inc. a IMI (Israeli Military Industries) a prakticky ihned se dočkal popularity především díky Hollywoodu. Ten Desert Eagla vložil do rukou takovým akčním hrdinům, jako je Arnold Schwarzenegger (např. Poslední akční hrdina) nebo Dolph Lundgren (např. Zúčtování v Malém Tokiu), což se ukázalo jako výborné promo a zvýšilo po zbrani poptávku. Není náhoda, že tvůrci filmů sáhli zrovna po Desert Eaglu – málokterá zbraň má tak úctyhodné rozměry, působivý design a pozoruhodný výkon.

Policie ne, civil ano

Desert Eagle je natolik specifická, že není a nejspíš nikdy nebude vhodným kandidátem na zavedení u jakýchkoliv ozbrojených složek jako standardní zbraň. Totéž platí u policie – všechny ráže „pouštního orla“ mají značný zpětný ráz, což ji dělá špatně ovladatelnou. Navíc díky svým rozměrům nepatří mezi ty, které lze skrytě a dlouhodobě nosit, nemluvě o zpomalené manipulaci při aktivaci. Navzdory osobitosti zbraně její popularita neklesá, a to především mezi civilními střelci, kteří ji považují za určitý „svatý grál“ mezi pistolemi, bez nějž se jejich sbírka neobejde.

Technické parametry táhnou

Nejvyváženější variantou je podle uživatelů verze .44 Magnum v kombinaci nejlépe s izraelskými náboji typu Samson. Stejně jako každá zbraň i tato je citlivá na výběr munice.

Technické specifikace níže jsou platné pro model s hlavní dlouhou 6“ a v ráži .50 Action Express.

• Ráže: 12,7 mm
• Kapacita zásobníku: 7 nábojů
• Závěr: uzamčený, plyny ovládaný otočný závorník
• Hmotnost prázdné zbraně: 2050g
• Délka: 270-273 mm
• Výška: 151 mm
• Šířka: 45 mm

Zdá se, že Rakousko plodí významné osobnosti napříč historií jako na běžícím páse. Hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, psycholog Sigmund Freud, zakladatel genetiky Gregor Mendel, spisovatel Franz Kafka nebo třeba pilot Formule 1 Niki Lauda. O Gastonu Glockovi, zakladateli stejnojmenné společnosti proslulé výrobou střelných zbraní oblíbených v současnosti především v Americe, se už tak moc neví.

Trvalo pěkných pár let, než došlo u Glocka k revolučnímu průlomu

Ačkoliv byla značka Glock založena už v roce 1963, nutno podotknout, že teprve v roce 1981 se stala významnou v širokém měřítku. Do té doby se vystudovaný inženýr Gaston Glock věnoval především výrobkům z polymeru pro rakouské ministerstvo obrany. Šlo hlavně o zákopové nářadí, ruční granáty a kulometné nábojové pásy. Jméno Glock nesly i táhla pro zásuvky, záclonové tyče nebo dveřní kování.

Náhoda?

Psal se rok 1980, když se Gaston Glock stal svědkem rozhovoru dvou tehdejších plukovníků rakouské armády na půdě ministerstva obrany. Z onoho dialogu si odnesl jediné: rakouská armáda už několik let nespěšně hledá výrobce takové zbraně, která by plně odpovídala přísným podmínkám. A vlastně nebylo divu. Kritéria byla víc než jasná, nicméně jejich realizace se zdála být pro světové výrobce zbraní nemožná. Celkem 17 požadavků ohledně způsobu nabíjení, velikosti ráže, zásobníku i kapacity nábojů, jakož i maximální povolený počet dílů zbraně, údržba a čištění spolu s nutností ovládání jen jednou rukou nebo třeba horní hranice selhání na 10 000 výstřelů s dalšími nutnými náležitostmi znamenalo selhání i pro rakouskou zbrojovku Steyr. Ne však pro Glocka.

Nikdo nevěřil, že obstojí

Líná huba, holé neštěstí... To anebo něco jiného si možná Glock řekl a oslovil plukovníky s tím, zda by se mohl pokusit zkonstruovat takovou zbraň, která by odpovídala jejich představám. Kladnou odpovědí pak započalo Glockovo studium zbrojní konstrukce. Pořídil si několik typů pistolí, které dopodrobna zkoumal – rozebíral je, pak skládal, a to stále dokola. Získal tak dokonalé znalosti o jejich fungování, osvojil si terminologii. Následovala rešerše v patentech konstrukcí krátkých pistolí v rakouském patentním úřadu. Těžko říct, jak moc odvážný nebo spíš žertovný přišel Glockův návrh na sestrojení zcela nové zbraně oněm plukovníkům, ale …

V květnu 1982 spatřila světlo světa pistole Glock

Zhotovené výkresy předával Glock Reinholdu Hirschheiterovi. Ten díky nim vytvořil zbraň, kterou posléze Glock testoval opravdu důkladně. Veškeré zkušební střelby prováděl sám. Zajímavostí je, že střílel vždy levou rukou. A to proto, že kdyby došlo k selhání pistole, a o ruku by přišel, jeho dominantní pravá ruka by zvládla pokračovat v práci. Po několika neúspěšných prototypech pak vznikl jeden hodný patentování, a to 30. dubna 1981. Pistole Glock opatřená tělem z polymeru, s automatickým systémem byla podrobena dalšímu vývoji, až 19. května 1982 doputovala rakouské armádě. V dalších letech se stala vybavením armád i jiných zemí a v roce 1985 se začala dovážet i do USA, kde dosud patří k nejoblíbenějším značkám zbraní vůbec.

Česká zbrojovka je pojem, jehož obdobu byste v českých končinách hledali jen těžko. Je to největší zbrojařský podnik u nás, zaměřený především na výrobu ručních palných zbraní, jejich vývoj a prodej.

82 let bohaté historie

Dějiny společnosti, která dnes figuruje pod názvem Česká zbrojovka a.s., se začaly psát před mnoha lety, kdy byl v Uherském Brodě vybudován závod, ve snaze přesunout výrobu dál od ohrožených hranic – psal se totiž rok 1936.

Druhá světová válka, znárodnění v roce 1945 a privatizace v roce 1992. To jsou jen tři milníky, po kterých se z České zbrojovky stala jedna z nejvýznamnějších tuzemských společností. Zaměstnává kolem 1800 lidí, a například v roce 2016 byla naší čtvrtou nejvíce exportující společností – více než 90% zde vyrobených produktů (a těch je za rok hodně přes 200 000 kusů) putuje dále, do bezmála stovky zemí. Ne nadarmo tak patří do první světové desítky největších výrobců ručních palných zbraní.

Zbraně a to další

Portfolio výrobků a služeb České zbrojovky není o nic míň bohaté, než její historie. Kromě známých a zavedených zbraní jako jsou pistole, samopaly, brokovnice, malorážky, vzduchovky, granátomety, útočné a odstřelovací pušky nabízí také kompletní zbrojní příslušenství anebo komponenty pro automobilový a letecký průmysl. Výrobky s puncem České zbrojovky tak můžete najít i ve vašem autě, především v komponentech brzdových a chladicích systémů nebo klimatizacích. Mimo to se zabývá také výrobou nářadí, nanášením povrchových úprav nebo slévárenstvím. Tyto aktivity tvoří nemalou, asi 20% část objemu celkových ročních příjmů Zbrojovky.

Z „nehmotných“ produktů pak jistě stojí za zmínku i široká nabídka služeb, jako jsou například programy výcviku pro ozbrojené složky policie a armády a specializovaná školení pro odbornou i laickou veřejnost.

Česká zbrojovka také stojí za projekty Česká střelecká nadace a Příprava občanů k obraně státu. Prvně jmenovaná organizace přispívá k rozvoji a popularizaci střeleckého sportu a soutěží, pořádá kulturní a sportovní akce a věnuje se také charitě. Instituce POKOS má svůj program přímo v názvu – je součástí plánu obrany státu, podílí se na vzdělávání veřejnosti a zajišťuje mimo jiné potřebné podmínky pro zaručení obrany celé společnosti.

Legendární artikly

Česká zbrojovka je ale nicméně proslulá především svými zbraněmi. Z nepřeberného množství ručních palných zbraní, které za dobu existence České zbrojovky prošli jejími branami je těžko vybrat ty nejvýznamnější a nejzajímavější.

Na žebříčku těch nej by se ale jistě umístily samopaly vzoru 48 (později známé jako samopaly 23/25), které ve své době představovaly špičku zbrojního průmyslu a samopaly vzor 58 (zdařilá konkurence legendárního Kalašnikova), kterých Zbrojovka do ukončení výroby v roce 1984 vyrobila téměř milion kusů. Když ještě zůstaneme u samopalů, nelze nezmínit výborný kompaktní vzor 61 – Škorpion.

Z pistolí pak vévodí dnes už klasická CZ 75, neskutečně populární a svou konstrukcí revoluční devítka.

Všechny modely však spojuje jedno – inovativní, ergonomická a spolehlivá konstrukce, vysoká řemeslná zručnost a záruka kvality. Ještě hodně dlouho by se tak daly vyprávět fascinující příběhy o výrobcích honosících se dnes už klasickou značkou – Česká zbrojovka.